ABDRUSHIN

Desatero Božích Přikázaní

Nezabiješ!

Udeř se v prsa, člověče a zvolej hlasitě, že nejsi vrahem! Neboť zabíjet znamená vraždit a podle tvého přesvědčení jsi přikázání Páně nikdy nepřestoupil. Hrdě můžeš předstoupiti před Boha a můžeš bez bázně a chvění nadějně patřit, až se rozevře právě, tato stránka knihy tvého života.

Ale uvážil jsi při tom někdy, že je také ubíjení? A že ubíjet jest totéž jako zabíjet?

Není v tom rozdílu. Děláš ho jen ty svým způsobem výrazu, svou řečí. Neboť přikázání nepraví jednostranně: Nezabiješ hrubohmotný pozemský život! Praví ve velkém rozsahu zkrátka: Nezabiješ!

Měl na příklad otec syna. Malicherná pozemská ctižádost hnala otce k tomu, že nutil syna za každou cenu studovat. Ale v tomto synovi spočívaly vlohy, které ho nutkaly, aby dělal cosi jiného, v čem mu studie nemohly nijak prospět. Tu bylo zcela přirozeno, že syn necítil ke studiu nejmenší chuti a přes všechno donucování nebyl schopen věnovati mu radostně své síly. Syn však byl poslušný. Namáhal se na úkor zdraví, aby splnil vůli otcovu. Ale protože to bylo proti jeho přirozenosti, proti vlohám, které měl v sobě, bylo samozřejmo, že tím trpělo i jeho tělo. Nechci zde příklad sledovat dále. Opakuje se v pozemském bytí tak často, že takových případů je statisíce, ba ještě více. Jest však nezvratno, že otec snažil se zde svou ctižádostí nebo zatvrzelostí v synovi ubíti něco, co mu bylo dáno k vývoji na zemi! V mnoha případech podaří se to také skutečně ubít, protože v pozdější době je vývoj stěží ještě možný. Zdravá hlavní síla k vývoji byla zlomena v nejlepším čase a byla lehkovážně vyplýtvána na věci, jež byly cizí hochově povaze.

Otec se tím těžce prohřešil proti přikázání: Nezabiješ! Nehledě k tomu, že svým počínáním zadržel cosi lidstvu, co snad pomocí chlapce mohlo býti k velikému užitku. Měl přece uvážit, že hoch jest sice duchovně spřízněn s otcem nebo matkou nebo jím býti může, nicméně však před Stvořitelem zůstává vlastní osobností, která je povinna rozvíjeti ke svému prospěchu dary, které obdržela pro tuto zemi. Snad mu bylo i Boží milostí dopřáno, aby odpykal těžkou karmu. Snad měl býti vynálezcem něčeho, co by v určitém smyslu přineslo lidstvu veliký užitek. Těžce doléhá tato vina zmaření a překažení zcela zvlášť na otce nebo matku, kteří své malé pozemské názory kladli přes velké osudové niti a tím zneužili své rodičovské moci.

Nejinak jest tomu v případě, když rodiče při sňatcích svých dětí uplatňují malicherné světské výpočty svého rozumu. Tak často dusí se tu bezohledně nejušlechtilejší cit jejich dítěte! Snad se dítěti poskytne pozemská bezstarostnost, ale současně také neštěstí duše, které je pro život dítěte důležitější než všechny peníze a statky.

Rodiče nesmí ovšem povolovat každému snu nebo přání dítěte. Tím by neplnili své rodičovské povinnosti. Vyžaduje se však vážná zkouška, která nesmí nikdy býti pozemsky jednostrannou. Ale právě této zkoušky nesobeckým způsobem používají rodiče zřídka nebo vůbec nikdy. Tak jest tisíce druhů takových případů. Není třeba více o tom mluvit. Přemýšlejte o tom sami, abyste se neprohřešili proti tomuto těžce závažnému slovu Božímu v přikázání! Otevřou se vám při tom netušené cesty!

Ale také dítě může rodičům zmařit oprávněné naděje! Když nevyvíjí v sobě dary, tak jak je třeba, aby dospělo k něčemu velikému. Zvláště když mu rodiče vyjdou vstříc a nechají dítěti samotnému zvoliti si cestu, jakou si vyžádalo. I tu pak dochází k ubití ušlechtilých citů u jeho rodičů a dítě přestoupilo přikázání hrubým způsobem!

Rovněž když člověk zklame nějak pravé přátelství nebo věnovanou mu důvěru. Tím zraňuje a zabíjí v druhém něco, v čem je skutečný život! Jest to provinění proti slovu Božímu: Nezabiješ! Přinese mu zlý osud, který musí odpykat!

Vidíte, že všechna přikázání jsou nejlepšími přáteli lidí, aby je věrně chránila před zlem a utrpením! Proto je milujte a važte si jich jako pokladu, jehož střežení přináší vám jen radost!

Nezcizoložíš!

Již to, že jest ještě jedno přikázání, které zní „Nepožádáš manželky bližního svého“, ukazuje, jak málo se tímto šestým přikázáním míní to, co v něm spatřuje pozemský zákon.

„Nezcizoložíš“ může také zníti „Neporušíš klidu manželství“! Klidem rozumí se ovšem soulad. To zároveň podmiňuje, jak má býti manželství vůbec utvořeno. Vždyť tam, kde není co rušit nebo ničit, nemá platnosti ani přikázání, které se neřídí podle pozemských pojetí a určení, ale podle vůle Boží.

Manželství jest tedy jen tam, kde panuje soulad a mír jako něco samozřejmého. Kde jeden snaží se žíti jen pro druhého a dělat mu radost. Jednostrannost a tak svádějící vražedná nuda jsou při tom předem a navždy úplně vyloučeny, tak jako nebezpečná touha po rozptýlení nebo domněnka nepochopení! To jsou vražedné nástroje pro každé štěstí! Právě tato zla nemohou se vůbec objevit v pravém manželství, kde jeden opravdu žije pro druhého. Neboť domněnka nepochopení a touha po rozptýlení jsou jen výsledky vysloveného sobectví, které hledí žít jenom pro sebe, ne však pro druhého!

Při pravé duševní lásce jest však vzájemné radostné odevzdání se něco zcela samozřejmého. Při tom je také zcela vyloučeno, že by některá strana vyšla zkrátka. Předpokladem ovšem jest, že stupeň vzdělání u těch, kdo se spojují, nevykazuje příliš velikou propast!

To je podmínka, kterou ve velikém vesmíru vyžaduje zákon přitažlivosti stejného druhu, který musí býti naplněn, má-li býti štěstí úplné.

Kde však není mír a soulad, tam nezaslouží manželství jména manželství. Ono jím pak také není. Jest to pak jen pozemské společenství, které jako takové nemá před Bohem ceny a nemůže také proto přinésti požehnání v tom smyslu, jak lze očekávati při pravém manželství.

V šestém přikázání jest tedy skutečné manželství podle vůle Boží přísným předpokladem! Jiné manželství chráněno není. Běda však tomu, kdo se jakýmkoliv způsobem opovažuje rušit pravé manželství! Jeho zdánlivé vítězství zde na zemi očekává ho pak v jemnohmotnosti ve zcela jiné podobě! Chtěl by před ní utéci pln zděšení, jakmile musí přejíti do jemnohmotné říše, kde je očekáván.

Porušení manželství v nejširším smyslu jest dokonce již tam, kde se stane pokus rozloučit dva skutečně se milující, jak to často rodiče dělají, když některá pozemská okolnost není zcela podle jejich přání! A běda ženě, běda muži, nechť jsou mladí nebo staří, když ze závisti nebo pohrávání si vědomě vnášejí nesvornost nebo dokonce rozvrat do takového páru! Čistá láska mezi dvěma lidmi má býti každému posvátnou. Má v něm budit úctu a vážnost, ale ne žádostivost! Ona jest pod ochranou Boží vůle!

Probouzí-li se pocit takové nečisté žádosti, nechť se člověk obrátí a rozhlédne jasným okem po těch lidech, kteří se dosud k nikomu duševně nepřipoutali.

Hledá-li vážně a s trpělivostí, jistě také najde člověka, který se k němu hodí způsobem, jak Bůh chce. S takovým pak také bude šťasten aniž uvalí na sebe vinu, která nikdy nemůže přinésti a poskytnouti štěstí!

Velikou chybou takových lidí často bývá, že se snaží následovati zpočátku slabé naléhání pocitu, násilím ho v sobě udržují a pěstují s vyumělkovanou fantastičností, až zesílí, naplní je a mučivě žene i ve hřích! Tisíce lidských duchů nemuselo by býti ztraceno, kdyby vždy jen chtěli dbáti na začátek. Tento začátek, nebyl-li vytvořen vypočítavostí rozumu, vzniká jen z laškování, jež je nedůstojno člověka a samo má původ ve zkažených zvycích rodinného a hlavně společenského pozemského života. To bývají často pravá tržiště ženitby, o nic čistší než nepokrytý obchod otroky na východě! Tam jest pařeniště zárodků cizoložství.

Chraňte se, rodičové, abyste se neprovinili na svých dětech hříchem rušení manželství z přílišné rozumové vypočítavosti! Nesčetní se v tom již zapletli! Jest zapotřebí mnoho úsilí, aby se z toho opět vyprostili! Děti, vy buďte opatrny, abyste se nestaly rušiteli míru mezi rodiči, jinak jste i vy vinny rušením manželství! Dobře si to rozmyslete! Jinak se činíte nepřáteli svého Boha. A není jediného takového nepřítele, který by na konec v nevýslovných mukách nepodlehl nutně zkáze, aniž Bůh k tomu hne prstem! Nikdy nemáš ničit mír a soulad mezi dvěma lidmi.

Vštip si to do srdce, aby to vždy varovně stálo před tvým duševním zrakem.

Nepokradeš!

Na zloděje se pohlíží jako na jednoho z nejopovrženíhodnějších tvorů. Zlodějem jest každý, kdo jinému bere něco z jeho majetku bez jeho svolení.

V tom jest vysvětlení. Aby byl člověk správně poslušen tohoto přikázání, nepotřebuje nic více, než jasně rozeznávat, co patří druhému! To není těžké, řekne si každý. A tím jest to odbyto. Není to jistě těžké, jako vůbec následování všech deseti přikázání, chce-li jen člověk doopravdy. Zůstává však při tom přece vždy podmínka, aby je člověk řádně znal. A právě to chybí mnohým. Uvážili jste někdy pro správné následování tohoto přikázání, co jest vlastně majetkem druhého, z něhož se nesmí nic vzít?

Jsou to jeho peníze, klenoty, šaty, snad i dům a statek s dobytkem a vším, co k tomu patří. Ale v přikázání nestojí, že se to týká jen hrubohmotného pozemského statku! Jsou hodnoty, které jsou mnohem drahocennější. K majetku člověka patří také ještě jeho pověst, veřejná vážnost, jeho myšlenky, jeho rázovitost. A hlavně důvěra, které se těší u jiných. Když ne u všech, tedy aspoň u jednotlivců. Jsme-li jednou tak daleko, bude mnohá duševní pýcha státi již poněkud malomyslněji proti tomuto přikázání. Taž se sám sebe: Nesnažil jsi se dosud nikdy – snad i v dobrém úmyslu – napomenutím k opatrnosti otřásti důvěrou, které se jistý člověk těší u druhých? Nesnažil jsi se snad ji docela podkopati? Tím jsi úplně podle pravidel okradl toho, jemuž ta důvěra platila! Vzal jsi mu ji! Nebo alespoň jsi se o to pokusil.

Okradl jsi svého bližního také v tom případě, když víš něco o jeho poměrech a bez jeho svolení šíříš tuto vědomost dále. Z toho můžeš poznat, jak těžce jsou zapleteni do kliček viny všichni ti lidé, kteří snaží se s takovými věcmi dělat obchody. Nebo provozují-li obchodně něco takového, jak to činí různé informační kanceláře. Toto samovolné zaplétání se všemi průvodními jevy této činnosti v trvalém překračování Božího přikázání vytváří tak ohromnou síť, že tito lidé nemohou se již nikdy vyplésti a jsou vydáni zavržení. Všichni jsou mnohem více obtíženi než hrubohmotní lupiči a zloději. Všichni ti, kdo takové „obchodníky“ podporují a jim v jejich činnosti napomáhají, jsou právě tak vinni jako přechovávači zlodějů. Každý přímo a poctivě myslící člověk, nechť již soukromník nebo obchodník, má právo a povinnost žádati od každého, kdo k němu přichází s nějakou prosbou, bezprostředně a přímo vysvětlení a je-li třeba i doklady. Podle nich se pak může rozhodnout, jak dalece s důvěrou může splnit jeho přání. Všechno jiné jest nezdravé a zavržení hodné.

Plnění tohoto přikázání má zároveň ten účinek, že se probouzí cit stále více a pěstují se jeho schopnosti. Člověku dostává se tím pravé znalosti lidí, které pozbyl jen z pohodlí. Ztrácí znenáhla vše mrtvé a strojové a stává se sám opět živým člověkem. Vznikají tak skutečné osobnosti, zatím co dnešní vypěstované masové zvíře „člověk“ musí se ztratit a vymizet.

Snažte se hluboce o tom přemýšlet a dbejte, abyste snad na konec nenašli na stránkách své dlužní knihy mnohé přestupky právě tohoto přikázání!

Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!

Jestliže přepadneš a biješ některého ze svých spolubližních tak, že si odnáší rány a při tom ho snad ještě oloupíš, tu víš, že jsi ho poškodil a že propadáš světskému trestu. Při tom ani nemyslíš, že tím se také současně zaplétáš do nití zvratného působení, které nepodléhá žádné libovůli, ale rozuzluje se spravedlivě až do těch nejmenších hnutí duše, na které jsi vůbec nedbal a pro které vůbec nemáš citu. A toto zvratné působení není v žádné souvislosti se světským trestem, ale pracuje zcela neodvisle a tiše samo pro sebe. Lidský duch nemůže mu však nijak uniknout a nenachází již v celém stvoření místa, které by ho skrylo a chránilo.

Slyšíte-li o takovém surovém činu přepadnutí a násilného zranění, jste rozhořčeni. Trpí-li tím lidé vám blízcí, jste i polekáni a zděšeni! Ale málo vás rozruší, když někde slyšíte, že někdo nepřítomného člověka staví do špatného světla dovedně volenými zlomyslnými slovy, ba často jen i velmi výraznými posunky, které dávají více vytušit než lze vyjádřit slovy.

Ale pamatujte si: Hrubohmotný útok lze mnohem snáze napravit než útok na duši, která trpí podkopáváním pověsti.

Vyhýbejte se proto všem záškodníkům zlých, pomlouvačných úst, jako hrubohmotným vrahům!

Jsou právě tak vinni jako vrahové, ba velmi často ještě hůře! Jak málo mají soucitu s dušemi, jimi štvanými, tak málo bude jim pak v záhrobí podána ruka ku pomoci, až o to budou prosit! Chladný a nemilosrdný jest neblahý pud v jejich nitru, který je žene, aby snižovali jiné, jim často zcela cizí lidi. Chlad a nemilosrdnost stihne je proto stonásobnou silou na místě, jež na ně čeká, jakmile jednou musí opustit své pozemské tělo!

Budou pak v záhrobí psanci a hluboce opovrženými, víc než loupežníci a zloději. Celým tímto druhem lidí nese se společný potměšilý a zavrženíhodný rys, počínaje tak zvanou kmotrou klepnou až k oněm zkaženým tvorům, kteří se neštítí vyžádanou přísahou vydati falešné svědectví proti bližnímu, jemuž by byli měli z mnoha příčin děkovat!

Jednejte s nimi jako s jedovatým plazem, neboť si nezaslouží, aby byli něčím jiným.

Poněvadž celému lidstvu chybí jednotný vysoký cíl, dosažení království Božího, tak si nemají co říci, když jsou jednou dva neb tři pohromadě. Stalo se jim milým zvykem pomlouvati jiné a nejsou již ani schopni nahlédnouti bídnost tohoto počínání, protože již vůbec ztratili všechno pochopení následkem trvalého provádění těchto špatností.

Budou v záhrobí dále seděti pospolu a holdovat svým zamilovaným thematům, až uplyne doba, která jest dopřána k poslední možnosti vzestupu. Snad by se byli mohli ještě zachránit, ale takto budou strženi do rozkladu, v němž se octnou všechny hrubo- i jemnohmotné druhy hmoty, aby byly očistěny od každého jedu, který do nich vnesli lidští duchové, kteří nejsou hodni, aby zachovali své jméno!

Nepožádáš manželky bližního svého!

Toto přikázání obrací se ostře a jasně proti tělesně zvířecím pudům, které člověk … žel … nechá příliš často vzkypěti, jakmile se mu k tomu naskytne příležitost!

Tím jsme se zároveň dotkli palčivého bodu, který tvoří největší léčku pro lidi. Podléhají mu také téměř všichni, jakmile s ním dostanou se do styku. Je to příležitost!

Pud se probouzí a je veden jedině myšlenkami! Člověk může to velmi lehce pozorovati sám na sobě, že pud se neprobudí a nemůže se probudit, chybí-li k tomu myšlenky! Je od nich úplně odvislý! Bez výjimky!

Neříkejte, že také smysl hmatu může probudit pud. To je nesprávné. Je to jen klam. Hmat probudí jen myšlenku a tato pak pud! Aby se probudila myšlenka, k tomu jest naskytující se příležitost nejsilnější pomůckou, takže se jí lidé sami musí báti. Proto jest také pro všechny lidi obojího pohlaví největší obranou a ochranou, když se příležitosti vyhnou! Jest to záchranná kotva v dnešní tísni, dokud veškeré lidstvo nebude v sobě tak silné, že jako zdravou samozřejmost bude udržovati krb svých myšlenek čistý. To dnes žel již není možné! Ale pak bude zcela určitě vyloučeno přestoupení přikázání.

Mnoho bouří musí se do té doby očistně přehnati přes lidstvo, ale tato kotva udrží, když každý usilující se přísně vynasnaží, aby nedal nikdy příležitost k svůdnému osamocení obou pohlaví.

Nechť si to každý vryje v paměť plamenným písmem, neboť není tak lehko se duševně opět osvobodit z přestoupení tohoto přikázání, protože zde přichází v úvahu i druhá strana. A k současnému vzestupu je jen zřídka příležitost.

„Nepožádáš manželky bližního svého!“ Tím se nemíní jen manželka, ale ženské pohlaví vůbec, tedy i dcery. Protože jest zřejmě řečeno: „Nepožádáš,“ jest míněna jen tělesná žádost, pud. Ne tedy snad poctivé a opravdové ucházení se!

V těchto jasných slovech nemůže býti omylu. Jedná se tu o přísný Boží zákon proti svedení nebo znásilnění, tak jako o poskvrnění myšlenkami tajné žádosti. Již tato žádostivost jako východisko dokonaného zlého činu jest přestoupením zákona, které má za následek karmický trest, který nutno nezbytně nějakým způsobem odpykat, než může býti duše opět od něho osvobozena. Někdy jest toto dění, považované lidmi za malichernost, dokonce rozhodující pro způsob příštího vtělení na zemi, nebo pro budoucí osud v tomto životě. Neberte proto moc myšlenek tak lehce! Věší se jim přirozeně na paty ve stejné míře i zodpovědnost! Jste zodpovědni i za nejlehkovážnější myšlení, protože již způsobuje škodu v jemnohmotném světě. V tom světě, který vás přijme po tomto pozemském životě.

Dojde-li však žádost ke svedení, tedy ke hrubohmotnému činu, bojte se odplaty, nejste-li již schopni napravit tento čin tělesně i duševně zde na zemi.

Nechť se již svedení stalo nejlichotivějším způsobem nebo v přísném požadavku, i když se na konec získalo dorozumění z ženské strany, nedá se tím zmírniti zpětné působení. To začalo již při žádosti a všechna chytrost, všechna umění přispívají jen k zostření tohoto zpětného působení. Poslední svolení pak již je nezruší.

Buďte proto na stráži, varujte se každé příležitosti a neoddávejte se v tom směru bezstarostnosti. V první řadě zachovejte krb svých myšlenek čistým! Pak nepřestoupíte nikdy toto přikázání!

Není také omluvou, snaží-li se člověk, aby si namluvil, že tu byla pravděpodobnost manželství! Tím by se teprve vymyslela nejhrubší nepravda. Manželství bez duševní lásky jest před Bohem neplatné. Ale duševní láska zůstává nejlepší ochranou proti přestoupení přikázání, protože skutečně milující chce pro milovaného vždy jen to nejlepší. Nemůže proto nikdy chovati nečistá přání nebo požadavky, proti nimž se přikázání především obrací!

Nepožádáš domu bližního svého, ani služebníka jeho, ani dobytčete,

ani cožkoliv jest bližního tvého!

Kdo si hledí výdělku v poctivé práci a v poctivém obchodu, může při velikém zúčtování v klidu očekávati vyvolání tohoto přikázání. Přejde kolem něho, aniž by se ho v úderu dotklo. Jest vlastně tak lehko plnit všecka přikázání. A přece … podívejte se jen řádně na všechny lidi. Záhy přijdete k poznání, že se ani toto přikázání, pro člověka zcela samozřejmé, nezachovává. Nebo se zachovává velmi zřídka a to ne s radostí, nýbrž jen s velkou námahou.

Jako neukojitelná žádost valí se to přes všechny lidi, ať bílé, žluté, hnědé, černé nebo rudé. Závidí bližním to, co sami nemají. Ještě lépe řečeno: Závidí jim všechno! V této závisti jest také již zapovězená žádostivost! Přestoupení zákona je tím již dokonáno a stává se kořenem mnohého zla, které člověka přivádí rychle k pádu, z něhož se často již nikdy nepozdvihne.

Průměrný člověk váží si ku podivu zřídka toho, co jmenuje svým vlastnictvím, nýbrž vždy jen toho, co sám nemá. Temno rozselo horlivě žádost a lidské duše se žel až příliš ochotně podvolily opatřiti nejúrodnější půdu pro tuto smutnou setbu. Tak se stala časem základem všeho konání většiny lidstva žádost po majetku druhých. Počínaje prostým přáním stupňuje se to v chytrosti a přemlouvání až k bezmezné závisti, trvalé nespokojenosti a až k slepé nenávisti.

Každá cesta k ukojení této žádostivosti byla dosud uznána za správnou, jen když příliš zřejmě neodporovala světskému zákonu. V rostoucí ziskuchtivosti nedbalo se Božího příkazu! Každý myslel, že jest skutečně počestný, dokud nebyl volán světským soudem k zodpovědnosti. Nedalo mu mnoho práce, aby se tomu vyhnul. Vynaložil jen největší opatrnost a bystrost rozumu, když měl v úmyslu své bližní bezohledně poškodit a když se mu stalo potřebou opatřit si lacino nějakou výhodu. Na to nemyslel, že právě to přijde mu mnohem dráže, než získání všech pozemských prostředků. Tak zvaná chytrost byla trumf! Ale chytrost podle dnešních pojmů není sama o sobě ničím jiným, než květem lstivosti nebo jejím vystupňováním. Zvláštní jest jen to, že lstivému člověku vychází každý vstříc s nedůvěrou, kdežto chytrákovi s úctou! Tato protismyslnost vyvěrá ze všeobecného základního názoru a stanoviska. Lstivý člověk je břídil v umění ukojiti svou žádost, kdežto rozumově chytří lidé stali se v tom mistry. Břídil nedovede své chtění obléci v krásné formy a sklidí za to jen soustrastné opovržení. Kdo to však dovede, tomu nese se vstříc z duší, které holdují stejnému sklonu, závistivý obdiv! I v tom je závist! Na půdě dnešního lidstva ani obdiv stejného druhu nemůže býti bez závisti. Lidé neznají tuto silnou vzpruhu četných vad. Již ani nevědí, že tato závist v mnohonásobných podobách ovládá a vede celé jejich myšlení a konání v této době! Závist je v jednotlivci i v celých národech, řídí státy, plodí války i strany a věčný spor, kde jen dva lidé mají se o něčem poradit!

Výstražně mělo by se zavolati ke všem státům: Kde jest plnění desátého přikázání! V nejnemilosrdnější chtivosti usiluje každý z pozemských států jen o majetek druhého! Neštítí se vraždy jednotlivce ani hromadných vražd. Nezalekne se zotročení celých národů, jen když se tím sám vyšine k velikosti. Krásné řeči o sebeurčení a sebeochraně jsou jen zbabělé výmluvy, protože státy samy zřejmě cítí, že něco se říci musí, aby se aspoň poněkud oslabily a omluvily ty nesmírné zločiny proti Božím přikázáním.

Ale to vše není státům nic platno. Neboť neúprosné je rydlo, které vrývá nedbání Božích přikázání do knihy světového dění. Neroztržitelné jsou niti karmy, které se oplétají kolem každého jednotlivce, takže ani nejmenší hnutí jeho myšlení a konání nemůže zůstati neodpykáno!

Kdo může přehlédnouti všechna tato vlákna, ten vidí, jaký strašlivý soud tím byl vyvolán. Zmatek a zhroucení všeho dosud vybudovaného jsou jen první lehké následky tohoto nejhanebnějšího znásilnění desátého přikázání Božího! Nikdo vám nemůže dáti milost, když již vždy více začínají se na vás projevovati všechny zhoubné účinky. Nezasloužili jste to jinak. Přichází jen to, co jste si sami vynutili.

Vytrhněte nečistou žádost úplně ze své duše! Uvažte, že i stát skládá se jen z jednotlivců! Zanechte veškeré závisti i nenávisti k lidem, kteří podle vašeho mínění mají více majetku než vy! Má to svůj důvod! Že však nejste schopni poznati tento důvod, jste vinni sami, protože jste si sami dobrovolně vynutili nesmírné zúžení své chápavosti, jak mu Bůh nechtěl. Muselo to nastat následkem vašeho neblahého přeceňování rozumu!

Kdo v novém království Božím zde na zemi nebude chtít býti spokojen s postavením, které mu bylo dáno rozuzlením karmických nití, které sám vytvořil, ten také není hoden této příležitosti, aby se poměrně lehce zbavil starých dluhů, které na něm lpí. Není hoden, aby směl současně ještě duchovně dozrávati, aby našel cestu vzhůru, k domovu všech lidských volných duchů, tam kde panuje jen Světlo a radost!

Neúprosně bude v budoucnu každý nespokojenec uchvácen jako nepotřebný rušitel kýženého míru, jako překážka zdravého vzestupu! Bude-li v něm ovšem ještě dobrý zárodek, který silně zaručuje brzký obrat, zůstane novým pozemským zákonem tak dlouho pokořen ke svému, prospěchu a k poslední své záchraně, až mu vzejde poznání o bezpodmínečné správnosti moudré vůle Boží. O správnosti také pro něho, který dosud v krátkozrakosti své duše a samochtěné hlouposti nemohl poznat, že lůžko, na kterém nyní na zemi leží, zhotovil si sám pro sebe jako nezbytný následek svého celého dosavadního bytí, více záhrobních i pozemských životů. Že to není slepá libovůle náhody! Při tom konečně pozná, že pro sebe potřebuje právě to a jen to, co prožívá a kde stojí. Tak jako poměry, do kterých se zrodil, se vším, co k tomu patří!

Pracuje-li pilně na sobě, bude stoupati nejen duchovně, ale také pozemsky. Chce-li si však vzdorně vynutit jinou cestu, bezohledně a ke škodě svých bližních, nemůže mu to nikdy přinésti pravého prospěchu.

Nesmí říci, že mu k tomu má a musí dáti Bůh ještě poznání, aby je mohl následovat a podle něho se změnit! Je to jen nový hřích a opovážlivost, očekává-li nebo dokonce žádá, aby se mu zprvu dokázalo, že je se svým názorem na omylu, aby mohl věřit a přesvědčit se o opaku! On je to, on jediný, který se sám učinil zcela nemožným pro poznání a který se odchýlil od správné dráhy, na které zpočátku stál! Možnost poznání dal mu již Bůh s sebou na cestu. A sám si vyprosil, aby směl po ní jíti! Poněvadž si cestu ve zlé svévoli hrubě zasypal, má mu Bůh jako služebník tento dům znovu otevřít?! Dětinské počínání! Právě tato osobivost, tato žádost přitíží člověku nejvíce při odpykávání takto spáchaného rouhání proti Bohu! Pravím vám: Každému loupežníku jest snáze oprostit se z viny, než lidské duši, která v očekávání osměluje se žádat, aby Bůh napravil vlastní a největší vinu člověka tím, že mu znovu daruje poznání! Právě to, co člověk sám na sebe naložil jako nejtěžší břemeno hříchu. A to způsobem, který se nejvíce protivil Boží vůli!

Bude to tvrdý zápas pro lidské duše, než se budou moci osvobodit od obvyklého přestupování desátého přikázání Božího. Než se změní tak, že skutečně budou také podle něho žíti v myšlení, v řeči i ve skutcích! Ale na všechny, kdo toho nedovedou, čeká utrpení a zničení zde na zemi i v záhrobí!

Amen!